Edita Wolf recenzuje:
Donatien GRAU : Néron en Occident. Paris, Gallimard, 2015.

Nero je jednou z nejznámějších postav antických dějin, která v průběhu staletí inspirovala mnoho děl – výtvarných, literárních, filosofických a historických. S tímto římským císařem je spjata představa krutého tyrana, matkovraha a zvrhlíka, která budí pohoršení a odpor, ale vždy přitahuje pozornost. Donatien Grau se ve své knize Nero na Západě nepřipojuje k těm, kteří zkoumají, kým skutečně Nero byl, ale zaměřuje se na Neronův obraz samotný a jeho proměny v dějinách.

Jak Grau píše v úvodu, nebude se zabývat tím, kdo je Nero, ale tím, co je Nero. Jeho kniha tedy nepodává dějiny Neronovy doby a nezkoumá Neronovy činy, ale to, jak byly tyto činy představovány, jak byly zaznamenány a posuzovány. Kniha Nero na Západě tak také v určitém smyslu vytváří Neronův obraz – tím, že shrnuje do jedné knihy různé představy, které o Neronovy panovaly v různých obdobích, prezentuje určitý celek, určitý obraz Nerona. Tento celek je vymezen časově – od doby Neronova života po 20. století, a místně – jde o Nerona na západě. Nero je tak podle Graua dějinnou figurou, která je vlastní západním dějinám, je určitým typem, k němuž se západ stále vrací.

Kniha postupuje chronologicky a dělí se na pět částí: Nero ve své době (Néron en son temps), Tyran pohanských světů (Le tyran des mondes païens), Netvor křesťanství (Le monstre du christianisme), Profánní návrat tyrana (Le retour profane du tyran) a Mimo dějiny? (Hors de l´histoire?). V první části se autor věnuje tomu, jak byl konstruován obraz císaře Nerona za jeho života. Výklad je založen z největší části na Senekových textech, ale zahrnuje také soudobou literaturu, numismatický a epigrafický materiál. Grau ukazuje, jak se Nero vpisuje do císařské tradice s odkazem na Augusta jakožto model nejlepšího vládce (optimus princeps). Nero se v imperiální ideologii stává Augustovým dědicem, ale zároveň příslibem jeho překonání v nadcházejícím zlatém věku, jemuž bude vládnout jako nový Apollón.

Druhá část knihy je uvozena analýzou pseudosenekovské tragédie Octavia, která podle autora představuje zlom a ustavuje nové pojetí Nerona, Nerona jako tyrana, na jehož vypracování se podílejí následující historické a literární texty antických autorů, od paradigmatického Tacita a Suetonia po soubor Historia augusta, kde se poprvé setkáváme s Neronem jako typem tyrana, s malým „n“ a v plurálu (nerones).

Třetí část sleduje převzetí typu tyrana křesťanskými antickými autory, kteří jej obohacují o důraz na pronásledování křesťanů. Na pozadí milenarismu a eschatologie se v některých křesťanských textech z Nerona stává Antikrist a vzniká obraz Nerona jako démona či záporné postavy s nádechem čarodějnictví, která přetrvává hluboko do středověku. Už raní křesťanští autoři jako Augustinus a Lactantius ale toto odmítají, integrují římské dějiny a představují křesťanství jako jejich vyústění a překonání.

„Takto se ustavuje jistá křesťanská vulgáta, podle níž je pronásledování křesťanů v zásadě dalším svědectvím, potvrzujícím krutost ukrutného císaře, a stává se tak součástí obecných dějin Římanů.“ (s. 196)

Ve čtvrté části Grau ukazuje, jak znovuobjevení knih XI a XIV Tacitových Análů Bocacciem vedlo k ustavení světského pojmu tyrana, které se stalo základem nového politického myšlení renesanční Itálie, jež proniká později i do Francie. Od renesance jsou Nero a motiv tyranidy také významnými motivy v literatuře a výtvarném umění a objevují se první známky přehodnocení této figury: Nero vystupuje nejen jako zločinec a monstrum, ale také jako člověk zachvácený vášní. Pro libertiny a osvícence je pak Nero rétorickým objektem, skýtajícím estetické potěšení pro diváky a čtenáře, spíše než politickou figurou.

Pátá část představuje další obrat ve vnímání císaře, k němuž došlo v 19. století, kdy se dotváří figura umělce. Zájem o Nerona je tedy spjat s dekadentní představou umělce, který se vyjímá ze všech dobových norem. Sienkiewiczův román Quo vadis? (1896), v němž je Nero představován jako umělec, ale současně krutý tyran, odpovědný za požár Říma a pronásledování křesťanů, završuje 19. století a podává syntetický obraz, který předznamenává vývoj ve 20. století.

„Obrat a snad i bod dotyku mezi dvěma světy, mezi dvěma perspektivami: Nero dekadentů, absolutní umělec, z definice menšinový jako všechny poetické duše, v nichž vyvolává fascinaci a obdiv; a Nero populární kultury, nebezpečna a krutá postava, která již neslouží k vyvolání estetického úžasu, ale spíše k pobavení davů – tato figura je jasně patrná v románu Quo vadis?, který představoval ve srovnání se všemi ostatními díly své doby obrovský veřejný úspěch.“ (s. 315)

S nástupem masové kultury se pak objevuje řada populárních románových a filmových zpracování. Nero zároveň vstupuje do učebnic, píší se jeho biografie a stává se předmětem vědeckých studií. Po prusko-francouzské válce v r. 1870 dochází k rozvoji Quellenforschung a ke kritickému přehodnocení historického obrazu. Tématem se zabývají velcí historikové antiky – Hermann Schiller, Ernst Renan, Arnaldo Momigliano, Eugen Cizek, jejichž přístup Grau zhodnocuje jako tacitovský oproti přístupu biografickému, jímž se vyznačuje Suetonius. Od 90. let 20. století se naopak badatelé snaží protiklad mezi Suetoniem a Tacitem překonat v rámci nového zájmu o vztah historie a fikce.

Kniha Nero na Západě je čtivá, podává přesvědčivý přehled o proměnách historického obrazu Nerona, zahrnuto je velké množství pramenů a vhodně vybraná bibliografie je dobrým rozcestníkem k dalšímu studiu, aniž by text zbytečně zatěžovala přílišným množstvím odkazů. Nadto jsou v páté části okomentovány nejdůležitější texty a směry historického bádání. Zajímavé metodologické úvahy vyvolává úvod a závěr. Rozhodnutí ptát se, co je Nero, spíše než kdo je Nero, umožňuje Grauovi popsat nejen dějinnou figuru, ale také množství tváří, které jsou této figuře vlastní. Grau svou metodu nazývá „historiopoetikou“ (s. 366–372), historií, která bere ohled na to, jak jsou její prameny udělány, na úzký vztah historie a fikce.

Už z názvu je ale patrné, že kniha sice pojednává jednu historicku figuru – Nerona, ale že ta je i pro autora neodmyslitelně spjata s další dějinnou figurou, s figurou Západu. Nejedná se zde tedy o jednu figuru, ale o dvě. Co by tak mělo být rovněž předmětem knihy a není, až na pár stran v úvodu a závěru, je to, jak se dějinná figura Nerona vyvíjela a jak spoluutvářela kontextuální pole diskurzivní figury Západu. Nedostatečná reflexe rámce, jímž je zde Západ, působí, že přínos knihy není zcela jednoznačný, protože právě Západ by zde měl být konečnou oblastí zkoumání, k níž by měla kniha přispívat. To ale nečiní. Závěrečná strana tak vyznívá spíše jako neproblematická oslava Západu, než že se jednalo o poznání toho, co Západ je. Donatien Grau shromažďuje velké množství zajímavých informací a cenných odkazů, ale v rámci, který je představován jako samozřejmý. Tento rámec – tedy Západ – ale rozhodně samozřejmý není.

Donatien GRAU : Néron en Occident. Paris, Gallimard, 2015.
Objednat knihu v knihovně CEFRES: claire@cefres.cz

 

---

---