La République des Lettres − Marc Fumaroli

La république des Lettres

Marc Fumaroli, La République des Lettres. Paris : Gallimard , 2015.

Kniha La République des Lettres je souborem textů francouzského filologa a historika Marca Fumaroliho. Jak napovídá název, texty jsou spojeny svým cílem – vypracováním pojmu „republiky vzdělanců“ (res publica litteraria), kterému se Fumaroli věnuje již řadu let. Obsahem jsou pro knihu upravené články, shrnutí kurzů a konferenční příspěvky z let 1987-2012, které jsou rozděleny do čtyř oddílů: Ideální občanství (Une citoyenneté idéale), Konverzace (La Conversation), Vzdělaná zábava a korespondence (Le Loisir lettré et la correspondance), Životy (Les „vies“). Na začátku každého oddílu je zařazena kapitola s nejobecnějším záběrem, následují úžeji zaměřené studie.

Res publica litteraria

Dějiny rei publicae litterariae začínají 6. července 1417. Tehdy napsal Francesco Barbaro dopis Poggiovi Bracciolinimu, v němž se toto slovní spojení objevuje poprvé (latinský text dopisu a překlad na s. 39). Jak zdůrazňuje Fumaroli, Barbaro se v té době účastnil kostnického koncilu. Res publica litteraria vzniká „…na pozadí zlomů, které otřásly res publica christiana a které se teologický koncil v Kostnici snaží svými vlastními prostředky napravit.“ ( „…sur le fond des fractures qui ont ébranlé la Respublica christiana, et que le concile de théologiens réuni à Constance s´efforce de réparer selon ses moyens propres.“ s. 38). Tato nová republika tak navazuje na narušenou republiku křesťanskou, přestože se od ní v mnoha ohledech odlišuje (s. 122). Dále se šíří v renesanční Itálii, kde vznikají první spolky učenců – akademie. Následně se šíří také na sever, kde se plně rozvíjí ve spisech Erasmových (s. 44-49). Za zlatý věk republiky vzdělanců pak autor považuje 17. století, a to zejména ve Francii, kde za podpory krále vznikají královské akademie a latinu nahrazuje francouzština.

Jak napovídá název první části, Ideální občanství, Fumaroli chápe učeneckou republiku jako jakýsi ideální stát, stát, který stojí mimo vřavu politického života a jehož občané se věnují „ušlechtilému a zušlechťujícímu způsobu trávení volného času“ („le loisir noble et annoblissant“, s. 177). Tato činnost není politickým jednáním, stejně jako res publica litteraria není skutečným státem, ale naopak souvisí s latinským konceptem otium a s Augustinovou vita contemplativa (s. 234). Přesto však nejde o pouhou zábavu, přihlášení se k občanství republiky vzdělanců je totiž zároveň vyhlášením boje barbarství. Nepřímo politickým cílem občanů – protože přímé politické cíle si nenárokují (s. 167) – není nic menšího než jednota evropské kultury (s. 336).

Jak Fumaroli zdůrazňuje, občané této republiky jsou učenci, kteří jsou vybíráni na základě „důkladné a přísné kooptace“ („subtile et sévère cooptation“, s. 115): musejí být vybaveni doporučujícími dopisy již uznaných učenců a svoji prací, svými texty a jejich stylem prokázat, že jsou občanství hodni. Pak se stávají součástí spolku přátel (coetus amicorum), ideálního útvaru, který působí napříč státy („un corps idéal“, s. 140). Jedná se o „řetěz osobní a soukromé solidarity mezi učenci“ („chaîne de solidarités personnelles et privées entre très doctes“, s. 166), kteří sdílejí zvídavost (s. 173) a „přirozenou touhu po pravdě“ („une appétence naturelle du vrai“, s. 179). Stavějí se do kontrastu ke středověkému univerzitnímu způsobu bádání a výuky, namísto quaestio a disputatio je jejich metodou conversatio, rozhovor přející společné práci, který se může odehrávat ústně nebo písemně a který stojí na rovnosti a přátelství panujícími mezi občany tohoto ideálního státu (s. 149).

Žánry a místa

Konverzaci, jak píše Marc Fumaroli, je třeba v humanistické společnosti chápat v širším slova smyslu. Nejedná se pouze o formu komunikace, ale o způsob bytí pospolu („un être ensemble“, s. 207), o způsob spolupráce, jenž se uskutečňuje ve společnosti podobně smýšlejících lidí, kteří usilují o poznání a zlepšení sebe sama. Vzorem pro humanistickou conversatio se stává antika, zejména texty jako Atické noci Aula Gellia nebo Macrobiova Saturnalia. Vznikají do různé míry formalizované společnosti konverzace („sociétés de conversation“), které se dělí na tři skupiny – společnosti vědecké, společnosti vzdělanecké a salony a mondénní kroužky („salons et cercles mondains“). Vrcholným výrazem tohoto života pospolu se pak stává v 18. století francouzské umění konverzace.

Konverzace ale není pouze fyzickou přítomností, může se odehrávat na dálku, humanisté se tedy věnují žánru dopisu, jehož nové podobě položil základy Petrarka a jejž rozvíjeli Erasmus, Michel de Montaigne a Justus Lipsius (s. 338-361). S konverzací ve věku knihtisku spojuje Marc Fumaroli také nový žánr „journal“ – tisku určeného širší veřejnosti a společnostem vzdělanců, který co do stylu vychází ze stylu humanistických dopisů.

Poslední část knihy je věnována žánru vita, života, který je vymezen oproti žánru biografie. Vita, „slovo vynikající jakosti, ušlechtile latinského původu“ („un mot d´excellent alloi, d´origine noblement latine“, s. 366), navazuje na řecký žánr bios (život) a je oslavou vynikajícího jednotlivce, jehož sláva překonává smrt a zapomnění a který byl zvolen „přímou demokracií lidstva“ („démocratie directe de l´humanité“, s. 367) do ideální republiky vzdělanců. Oproti tomu biografie je „slovem pozdním a neblahým“ („un mot tardif et de mauvais augure“ s. 366) a jako žánr ve srovnání s žánrem vita nemůže sloužit jako morální vzor.

Jaká republika?

Jakkoli – nebo snad právě protože – je Marc Fumaroli etablovanou osobou francouzského akademismu, kniha působí množství problémů a vyvolává nemenší počet otázek. Shromážděné texty jsou různého původu a byly určeny různým příležitostem. Přestože byly pro vydání upraveny, velmi se liší šíří pojednávané problematiky a dochází k opakování. Kromě toho vzniká také problém s uváděním citací – někdy je přítomen originál i překlad, někdy pouze překlad, u citace z pojednání O vznešenu chybí jakýkoliv odkaz (s. 370).

Prvním velkým problémem je ale samotná povaha „vzdělanecké republiky“ – co znamená, že se jedná o ideální stát? Česká badatelka v oblasti humanismu Lucie Storchová nabízí velmi přesvědčivou odpověď: v podání Marca Fumaroliho se jedná o „velký příběh“ (lyotardovský „grand récit“) navázaný na slovní spojení res publica litteraria, a to konkrétně „příběh o zrodu egalitární literární veřejnosti“1, na jehož vypracování se podílejí také další badatelé, mezi jinými Françoise Waquetová, Hans Bots a Fritz Schalk. Jak píše Storchová, „res publica litteraria plní legitimizační úlohu ve vztahu k moderním západním hodnotám a společenské roli moderního intelektuála“2. Lucie Storchová se naproti tomu zabývá humanismem jako určitým diskurzivním jevem: „…humanismus není z tohoto hlediska filosofický projekt, ale určitý typ specifické diskurzivní aktivity (modus vypovídání), jenž zakládá ‚interpretační‘ či ‚jazykovou‘ komunitu.“3 Zatímco tedy Fumaroli humanistický univerzalismus prostě chválí jako „univerzální evropské kulturní dědictví“ („un patrimoine européen et universel“, s. 39), Storchová popisuje, jaká byla označující praxe těch, kteří se hlásili k příslušnosti k dané jazykové komunitě za daných podmínech produkce.

Metodologické problémy ale přetrvávají, i když je čtenář ochoten velký příběh – tedy to, že by republika vzdělanců měla být něčím více než výrazem specifické diskurzivní aktivity – přijmout. Jak ve své recenzi upozorňuje Nicolas Roudinet4, Fumaroliho obraz vzdělanecké republiky je idealizovaný spíše než ideální, protože přechází někdy poměrně ostré pře a konflikty, které mezi ideálními občany vznikaly. Roudinet také upozorňuje na to, že z Fumaroliho verze ideálního státu bylo zcela vynecháno velké množství bezejmenných – učenců, jejichž vita nebyla napsána, tiskařů, typografů, knihkupců a dalších, kteří se podílejí na tehdy novém průmyslu knihy, včetně, zcela prostě, čtenářů. Přesto, jak dokládá Roudinet, nemálo „knížat“ vzdělanecké republiky, všem těmto lidem vyjadřovalo vděčnost a neváhalo je do republiky zahrnout. Nelze s ním nesouhlasit, že obraz republiky vzdělanců, který kreslí Françoise Waquetová5 je mnohem pestřejší a plastičtější.

Nabízí se naopak Roudinetovu kritiku ještě prohloubit a připojit se k Lucii Storchové. Snaha vměstnat různá prostředí a úzy do jediného pojetí republiky vzdělanců nedbá na skutečnou pluralitu historicky situovaných jevů, na konkrétní okolnosti vzniku jednotlivých textů, na různost kontextů, ve kterých jednotliví humanisté psali a ve kterých vznikala jednotlivá uskupení. Přístup Lucie Storchové mnohem spíše umožňuje toto všechno zohlednit, byť za cenu ztráty harmonického ideálního státu, na jehož místo nastupuje reálná pluralita praxí.

Jaký žánr?

Že se monolitické pojetí republiky vzdělanců Marca Fumaroliho odděluje od historiografie i od historie, ukazuje také jeho pojetí konverzace a vita. Konverzace má v knize poněkud ambivalentní status – jedná se o určitou formu komunikace, která má své orální a písemné projevy, pojí se s ní určité žánry (žánr –ana, dopisy, journal), ale zároveň o něco víc než o pouhou komunikaci, o způsob společného života. Dané žánry se pak nutně jeví jako přímý, či dokonce přirozený projev určitého způsobu života. Podobně žánr života je vykládán jako pravdivý obraz života dané osoby, jako „přirozený“ žánr, více než žánr, život sám: „Je málo takových žánrů jako bios, jejichž obrysy by byly tak přirozené a jehož ‚subjekt‘, univerzální a propůjčující se nekonečným variacím a proměnám, by byl více v jádru celé literatury.“ („Il est peu de genres comme celui du bios dont les contours soient aussi naturels, et dont le ‚sujet‘, universel et susceptible de variations at entrelacements infinis, soit plus central dans toute littérature.“ s. 369). Vztah textu ke skutečnosti je zde prezentován jako neproblematický: některé žánry skutečnost zobrazují lépe, jsou totiž „přirozenější“, jiné hůře jako například biografie.

Pro takto neproblematické chápání vztahu textu a skutečnosti je charakteristické zaměňování žánrů preskriptivních a deskriptivních. Preskriptivní humanistické texty jsou chápány jako deskriptivní, nikoli tedy jako určitý předpis, ale jako popis. V případě konverzace, spojované v knize s latinským convivium, pak dochází k přijetí ciceronského předpisu ideálního setkání přátel ve znamení harmonie, rovnosti a svobody, bez ohledu na mnohdy odlišnou římskou skutečnost: „Římské convivium bylo naopak často uspořádáno hierarchicky, lehátka byla seřazena podle důležitosti, klienti se tísnili v pěti na jednom lehátku a dostávali horší jídlo a pití. »6 Fumaroli ale přijímá humanistický odkaz na idealizovanou podobu hostiny nekriticky, naopak jeho idealizaci ještě posiluje a bez rozlišení přechází mezi preskriptivním žánrem humanistických textů a deskriptivním žánrem současné vědy.

Podobně se u žánru vita nepočítá s jeho performativitou. Vita je chápána jako otisk skutečné slávy osoby, která přetrvala i po její smrti. Text vita je jen záznamem volby oné „přímé demokracie lidstva“, proti níž se staví do protikladu „moderní egalitářská demokracie, která zahrnuje pouze žijící současníky“ („démocratie égalitaire moderne, dont le corps électoral se résume aux seuls contemporains vivants“ s. 376). Nijak se nepočítá s tím, že samo sepsání života nemusí být výsledkem působení skvělosti osoby a jejího předchozího uznání, nýbrž že je naopak předpokladem či příčinou tohoto uznání, zvláště s ohledem na to, že životy nezřídka sepisovali současníci a přátelé osob, o kterých pojednávaly.

Politika na okraji

Koherence Fumaroliho pojetí republiky vzdělanců stojí do značné míry na exkluzi politických a hospodářských dějin. Humanistický nárok na oddělenost ideálního státu od dějin Fumaroli přijímá a pojímá proto republiku vzdělanců jako oddělenou od dějin. Emblematický a pro českého čtenáře zajímavý je v tomto směru Fumaroliho výklad počátku dějin republiky vzdělanců. Kostnický koncil je popisován bez ohledu na politické dějiny 15. století, Fumaroli ho vykládá jako ušlechtilou snahu o obnovu křesťanské republiky. Historické okolnosti koncilu jsou zcela zanedbány, republika vzdělanců se nadále spojuje s Itálií a Francií. Existence Svaté říše římské není brána v potaz. Francesco Barbaro, významný benátský politik a diplomat, který působil také na dvoře císaře Zikmunda, je zmíněn jakožto autor jednoho dopisu.

Dalším příkladem exkluze politických a hospodářských dějin je způsob, jakým Marc Fumaroli užívá slov Evropa a evropský. Tato slova jsou užívána bez dalšího vysvětlení, jako kdyby jejich význam byl samozřejmý. Nejen, že tak v knize, kde autor často přechází mezi dneškem a obdobím renesance, zaniká případný rozdíl mezi významy slova Evropa v různých dobách, ale zároveň se zdá, že ve všech textech z 15.-18. století, které lze řadit do produkce republiky vzdělanců, se objevuje jednotná představa Evropy, podobně jako Fumaroli konstruuje jednotnou republiku vzdělanců. Pojem Evropy ale rozhodně není samozřejmostí, nýbrž politickým nástrojem. Obsah tohoto slova podléhá změnám a stává se předmětem sporu.

Míšení preskriptivních a deskriptivních žánrů má za následek také to, že se součástí textů, od nichž očekáváme deskriptivitu, stává preskriptivně vyjádřené politické přesvědčení. Přestože se tedy v úvodu Marc Fumaroli prezentuje jako člověk z minulé doby, který svůj čas tráví bádáním stranou společenského dění, jeho pojetí republiky vzdělanců vznáší dnes aktuální politický nárok. Jak píše Lucie Storchová (viz výše), jedná se o určitou podobu legitimizačního příběhu. Exkluze politických a hospodářských dějin pak umožňuje naplňovat pojmy jako Evropa či republika vzdělanců novým obsahem v souladu s tímto politickým nárokem. Fumaroliho republika vzdělanců, tento univerzalistický kulturní celek, jehož členové byli vybíráni na základě osobní selekce, se tak stává ideálem, zlatým věkem, od nějž se čím dál více odchylujeme. Pojem Evropy se pak v sousedství takového pojetí republiky vzdělanců, naplňuje nárokem na jakýsi exkluzivní univerzalismus – evropské kulturní dědictví je univerzální, nicméně patří do něj pouze někteří.

Edita Wolf

1 Storchová, Lucie. Paupertate styloque connecti: utváření humanistické učenecké komunity v českých zemích. Praha: Scriptorium, 2011, s. 20-27. Druhým velkým příběhem, který se váže k republice vzdělanců je podle Storchové příběh o oživení antické humanity a zrodu moderního individualismu (tamtéž, s. 24).

2 Tamtéž, s. 24.

3 Tamtéž, s. 35.

4 Dostupné z: http://www.academia.edu/1342332/Review_of_Marc_Fumaroli_La_R%C3%A9publique_des_Lettres._Paris_Gallimard_2015

5 Waquetová, Françoise, Bots, Hans. La République des Lettres. Paris : Belin/De Boeck, coll. « Europe & histoire », 1997, a Waquetová, Françoise. Qu’est-ce que la République des Lettres ? Essai de sémantique historique. In Bibliothèque de l’école des chartes, 1989, 147, č. 1, s. 473-502.

6 Murray, Oswyn, Symposium and genre in the poetry of Horace. In JRS, 1985, 75, s. 39-50. Tento popis vychází z Ciceronovy řeči In Pisonem. U Cicerona samotného se tedy objevuje convivium v alespoň dvou odlišných podobách.

Cet ouvrage est disponible à la bibliothèque du CEFRES, à l’emprunt et à la consultation à la cote 809.032 FUM.

Catalogue des acquisitions du CEFRES septembre 2015.